|
| |
|
Chrudimsko a Hlinecko Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15  20. 11. 2006 Stará šlechtická rodina ze 14. století pochází ze statku Wiedersberg ve Voglandsku, v dnešní Spolkové republice Německo. Ve druhé polovině 15. století přicházejí do Čech a zakupují se v západních Čechách. V roce 1622 bylo rodu pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno několik panství. V roce 1760 byl Jan František Bedřich Wiedersperger z Wiederspergu z druhé rodové větve povýšen do stavu svobodných pánů a byl mu polepšen erb. Jeho syn Vincenc Petr Wiedersperger z Wiederspergu byl apelačním radou a zakoupil se na Litoměřicku. V roce 1864 získává Hugo ryt. Wiedersperger z Wiederspergu panství Medlešice na Chrudimsku. Rodová hrobka se nachází v kostele v Mutěníně - panství bylo prodáno v roce 1857. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2006  06. 11. 2006 Obec Doly se rozkládá 3 kilometry jižně od Luže podél řeky Krounky. Ves se poprvé uvádí v zápisech roku 1538, kdy patřila pod panství Rychmburk. Ještě v meziválečném období 20. století spadala obec s přilehlými dalšími šesti osadami pod působnost obce Brdo. Asi 1 kilometr od Dolů směrem k Luži je několik chalup a barokní kostelík – to jsou Janovičky, jako součást obce Doly. Hledání uhlí v těchto končinách bylo v 19. století v okolí Skutíčka, které dalo podnět k podobným pokusům, často marným, také jinde a zvláště v Dolích, kde vycházely šedé jíly a lupky na povrch. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2006  13. 07. 2006 Na úpatí Českomoravské vrchoviny, v okrese Chrudim, se rozprostírá malebná vesnice Podlažice, která spolu s okolními vesnicemi Chacholice, Skála a osadou Podskála spadá pod město Chrast. Název vesnice má své kořeny ve staročeštině. Podlažice, původně Podlazi, tj. „ves lidí sídlících pod lázem“, neboť staročesky láz znamená „pole získané vymýcením lesa“.
PODLAŽICKÝ KLÁŠTER Klášter se rozprostíral na levém břehu potoka Žejbra mezi objekty bývalého panského dvora a pivovaru. Dávno již čas odvál jeho někdejší slávu, proslulost akulturou a vzdělaností. Nyní na jeho místě stojí kostel svaté Markéty. Na místě, kde do roku 1421 stál benediktýnský klášterní kostel z roku 1150, jenž byl zasvěcený Panně Marii. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2006  15. 03. 2006 Ještě v době mého dojíždění na kole do čtvrté měšťanky (1939) bylo za třemošnickým nádražím slyšet šumot lan a klapot najíždějících klapek na ramena stožárů.
Ve výši zhruba pěti metrů nad zemí se pohybovaly vyklápěcí koše, naplněny balvany vápence, pojíždějící po nosném ocelovém laně lanovky z Prachovic do Třemošnice. Bylo slyšet i slabý sykot páry z nízké budovy, nazývané lidmi "drátěnka", kde pravidelně oddychoval malý parní stroj. Ten dával do pohybu lanovníkový buben a tím tažné lano, na němž byly přichyceny dříve zmíněné vyklápěcí koše. Zblízka mohly být koše bezpečně pozorovány ve vzduchu s dvěma lany u přejezdu okresní silnice z Třemošnice do Závratce. Tam byl postaven z bidel a kulánů přes silnici celý most, kde ve výšce zhruba 3,5 metrů bylo položeno drátěné síto. Síto bránilo vypadlým balvanům, aby nespadly na vozovku, kde by mohly zranit náhodné chodce, jezdce na kole, vozku s potahem, ojediněle i projíždějící automobil. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2006  20. 01. 2006 V roce 1579 založil Rudolf II. z importovaných starošpanělských a staroitalských koní v Kladrubech nad Labem hřebčín. Z nich vznikl kůň kladrubský. Díky šlechtitelským postupům se dochoval v této podobě jen u nás. Původně se chovali ve více barvách, později pouze v černé a bílé. Jedním z jejich typických znaků je těžší klábonosá hlava a kohoutí krk. Pro své vznosné držení těla sloužil hlavně jako kočárový kůň. Černý vozil kněžskou šlechtu a bílý světskou. V roce 1931 bylo celé černé stádo odsunuto do velkostatku spišského biskupství, odtud po několika letech na jatka. V roce 1938 se profesor Bílek rozhodl jejich chov regenerovat. Nejdříve v Průhonicích a od roku 1946 ve Slatiňanech a Heřmanově Městci. Hřebčín ve Slatiňanech byl dříve majetkem knížete Auersperka, v Heřmanově Městci knížete Kinského. Ve Slatiňanech jsou chovní hřebci, matky a hříbata do odstavu. Jako odstávčata jdou do hříbárny ve Slavicích a jako tříletá do výcvikového střediska v Heřmanově Městci. Na závěr jednoročního výcvikového období jsou koně zhodnoceni odbornou komisí v zápřahu ve voze, v kočáře a v jízdě pod sedlem. Koně, které komise neuzná do chovu, se prodávají na aukcích zákazníkům domácím i do ciziny. Zájem je dost velký. Před několika lety byl prodán hřebec jen podle fotografie do Spojených států amerických.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2005  17. 01. 2006 Jedním z hojně navštěvovaných míst Pardubického kraje, a to i v zimním období, je Soubor lidových staveb Vysočina. V rámci České republiky je to druhé největší muzeum v přírodě, co se týče rozlohy, počtu objektů i návštěvnosti hned po Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm.
Soubor lidových staveb Vysočina se rozprostírá ve třech lokalitách. První návštěvníci měli možnost navštívit v roce 1972 expozici na Veselém Kopci. Další expoziční lokalitou Souboru lidových staveb Vysočina je "Betlém" v Hlinsku a dále pak vodní kovací hamr ve Svobodných Hamrech, kde stojí dále za povšimnutí i barokní zámeček, kam jezdil i Karel Václav Rais.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2005  12. 12. 2005 Možná se se jménem Nasavrky setkáváte poprvé - trochu nezvyklý název našeho města však obvykle utkví v paměti.
I samo město si jeho návštěvníci obvykle pamatují. Je docela malebné, když se před námi vynoří nad silnicí od Chrudimě na začátku stoupání do Železných hor, na jejichž úpatí leží. A leží tu již dlouho: první písemná zmínka o Nasavrkách je z roku 1318. Již v roce 1360 byly Karlem IV. povýšeny na město s právem konat trhy. Přeskočíme-li období několika set let, ještě počátkem 20. století byly Nasavrky významným centrem severní části Železných hor, mj. sídlem okresního hejtmanství a soudu. I když význam obce poté poněkud upadl, i dnes jde o spádové středisko pro široké okolí. (V Nasavrkách sídlí např. středisko aktivit pro ochranu přírody v oblasti téměř celého regionu, tj. Správa Chráněné krajinné oblasti Železné hory.)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2005  12. 12. 2005 Řestoky - jméno vsi na Chrudimsku nebo jak je psáno ve starých dokumentech Žestoky, Ržestoky, Zestoky - dostalo své jméno podle jedněch od sestoku vod, dle jiných od staroslovanského jména žestoci, což znamená divocí, drsní. Patří k nejstarším osadám na Chrudimsku. Nejstarší dějiny jsou sice zahaleny rouškou nejistoty, kdy vlastně můžeme datovat dobu jejich vzniku. První zmínka pochází již z roku 1115, do období, kdy kníže Břetislav II. založil klášter benediktinský v Litomyšli. Tehdy nepřikázal na výživu zdejších mnichů statky, nýbrž jen důchody z některých vsí, které byly roztroušeny na různých stranách kláštera. Tehdy pod klášter odevzdán v Řestokách kovář Mucek se syny s dcerami. V té době byly také na Chrudimsku tak zvané újezdy, to je území, které bylo prodáno či darováno. Jedním z nich byl i újezd řestocký, jak se o tom píše v Kladrubské listině a listině krále Vladislava, které jsou ovšem odborníky pokládány za falza, i když jsou připouštěny určité věrohodnosti na základě věcného obsahu uvedených listin. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2005  20. 10. 2005 Úvodem je nutno podotknout, že v roce 1987 obec oslavovala 850 let jejího vzniku. K tomuto jubileu byla vydána brožura, kterou zpracovala skupina 14 odborníků z hlediska historie i současnosti pod názvem "Běstvina 1137 - 1987". Abychom se zbytečně neopakovali předpokládám, že tento "Almanach" je u běstviňských občanů k dispozici a přistoupím
ihned ke vzpomínkám, které jako malý žáček k této obci mám. Budou se týkat především školy a kostela. Podotýkám, že školou jsme do Běstviny z Pařízova náleželi, zatímco koláturou jsme patřili do Vilémova. Do kostela to bylo blíž do Běstviny, tak se tam chodilo. Vzpomínky na školu Řídícím učitelem v r.1932 byl Julius Musílek, který mě přijímal. Nastoupil jsem do třetího postupného ročníku, což zde byla druhá třída, druhé oddělení. Třídním učitelem byla pí.učitelka Moravcová. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005  22. 08. 2005 Jde beze sporu o nejvýznamnější chrudimské strašidlo a zjevení. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což latinsky znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka. Když se jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem na zápraží, jak Fortunát klečí před paní Voršilou a pravděpodobně jí vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do blízké "kapucínské" valy a šel se udat. Jaký byl další osud řezníka, již dnes nevíme, ale jisté je, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
